Jak se bude jmenovat?

17. května 2018 v 14:54 | MarijaKes |  Střípky ze života
Pejska jsem jako dítě nikdy neměla, v přechodném bydlišti na vesnici jsme měli kočičku Lízinku. Když se můj nejstarší syn osamostatnil, pořídili si s přítelkyní štěňátko. West highland white teriéra neboli westíka toužili mít dlouho. Konečně si pro štěňátko jeli z východu republiky až k Plzni. Malý bílý uzlíček se stal okamžitě miláčkem nás všech. Museli jsme ho naučit spoustě věcí a tak jsme se u něho strídali. Nesměl být ani chvilku sám, musel vědět, co smí a co ne.... Tak to trvalo asi dva měsíce.


Deny se učil rychle a jeho páníček se snažil být důsledný. Pejsek bude jen ve svém pelíšku v prostorné předsíni, no dobře, tak může pobíhat po bytě, ale na gauč a postel nesmí. No ale to poleženíčko s knížkou a pejskem u nohou, to je pohodička......na gauč tedy jen když tam bude páníček nebo panička. Ale vylehávat si tam sám? To ne. Byla to prostě blbost pejskovi vysvětlovat, kdy smí na gauč a kdy ne......Měl nakonec své vlastní křeslo. Syn s přítelkyní zatím děti neměli a Deny byl středem pozornosti a milovaný všemi příbuznými.


Pak přišla svatba a narodil se Lukášek. Ač stále stejně milován, pociťoval Deny, že je něco jinak......


Stalo se, že mladí šli na ples a já jsem přišla hlídat klidný spánek svého vnoučka. Snacha mi hned ve dveřích sdělila, že Deny ráno začal nějak kulhat, že mu nohu prohlédla, ale nic podezřelého nenašla. A Deny na nohu opravdu nestoupal, neběhal kolem oken sotva ucítil venku jiného pejska, jen buď kňučel nebo zaštěkl. Seděla jsem na gauči, dívala se na televizi a on na mne jen smutně koukal. Naznačila jsem mu, ať si vyskočí za mnou. Zkusil to, ale nevyskočil. Nešlo to. Sedla jsem si tedy k němu na zem, hladila a masírovala jemně nohu a povídala a povídala nesmysly o tom, jak bych ráda měla tu sílu, abych z něho tu bolest sejmula, aby nožička byla zase zdravá......Nedá se nic dělat, návštěva veterináře bude nutná. Jakmile jsem přestala s hlazením a masírováním, Deny hned čumákem strčil do mé ruky, abych pokračovala. Pokračovala jsem i s těmi řečmi, jak bych vzala tu bolest na sebe, jen aby on netrpěl........Mladým jsem řekla, že návštěva veterináře je nutná.
Druhý den jsem volala snaše, jestli šli s Denym k lékaři. Prý ne, že nebyl důvod. Deny běhá v pohodě jako dřív, na gauč si vyskočí.....Že bych měla ty zázračné schopnosti a bolest jsem z něho sejmula? Ne,ne. Pejsci umí být komedianti, umí si vyžádat pozornost. Prostě dokonale předstíral, že mu něco chudáčkovi je...



Mnoho nádherných chvilek jsme s Denym zažili, také mnoho starostí, když byl opravdu nemocný. Pravidelně jsem měla babičkovskou službu nejen s Lukáškem, ale i venčení Denyho. Už měl 14 roků a i jeho chování se hodně změnilo. Už to nbyl ten živý pejsek, chodil pomalu, polehával......Nakonec mu byly zjistěny rakovinné nádory a za nějakou dobu bylo rozhodnuto, že mu lékař pomůže od bolesti nadobro......Snacha mi vyprávěla, jak syn držel Denyho a v rukách cítil, jak z pejska odešel život a od veterináře odcházel s brekem. Nedivím se, brečela jsem také.
Když vidím někde westíka, jsem naměkko. Moc se nám stýská.


Už je to rok, mladí jsou pár měsíců v novém bytě a zvažují pořízení nového pejska. Chtěli by stejné plemeno nebo prý existuje bílý Yorkšírský teriér, který se westíkovi trochu podobá. Ale jak se bude jmenovat? Tuto otázku mi položil i vnuk Lukášek na výletě v ZOO. "Babi, mamka by chtěla zase Denyho. Co myslíš ty?" Odpověděla jsem bez váhání. Pokud by si pořídili westíka, tak by to pro mne byl opět Deny a pokud jiné plemeno, tak pak bych mu dala jiné jméno. Když potkáme nějakého westíka, hned mu říkáme Deny.
Proště Denulka nám zůstane v srdcích a je nám po něm stále smutno.




 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Evina Evina | E-mail | 17. května 2018 v 16:15 | Reagovat

Úplně mi to vehnalo slzy do očí.Přesně tak procházel život našeho Bobeška(yorkshira-trochu většího).Mladí ho měli ještě před narozením vnuka.Přesně takhle jsme ho všichni milovali a on nás.Odcházel pomalu. Pak už neviděl,neslyšel,chodit nemohl...Má krásný hrobeček.V úterý by měl 15.nerozeniny.

2 MarijaKes MarijaKes | Web | 17. května 2018 v 16:26 | Reagovat

[1]: Denulka už také neslyšel. Jak je vidět pejsci byli přibližně stejně staří. Užili si radostný život. :-)

3 beallara beallara | 17. května 2018 v 16:27 | Reagovat

Teda Maruško, ty jsi připravila krásný článeček, plný lásky lidské, zvířecí.
Pejsek byl obrovský fešák, takový krasaveček a fotky pohladily, neskutečně.
Děkuji za vřelé lidské povídání, jak dokáže jeden malý chlupatý uzlík změnit jednu velkou rodinu a obohatit jí o veliký kus lásky.

4 Hana Hana | Web | 17. května 2018 v 16:38 | Reagovat

Jé, tak to bych nedala, pořídit si psa, co vypadá stejně a i ho stejně pojmenovat. To bych se pak o to víc nevyvarovala srovnávání s tím předchozím...Nakonec by mi to přišlo nefér vůči tomu prvnímu a vlastně i druhému. Hledat v něm neustále toho, který už tu dávno není a nebrat ho jako jedinečnou osobnost. Vždycky jsem pro změnu. Ať je hlavně to zvíře úplně jiné než to, co odešlo. Jinak by to bylo těžké pro všechny zúčastněné. Ale ne každý to tak má. :-D

5 Atheira Atheira | Web | 17. května 2018 v 16:42 | Reagovat

Ach bože, ten blog mě zabije. Proč mi to tu píše moje jméno! :D  :D  :D

6 MarijaKes MarijaKes | 17. května 2018 v 16:55 | Reagovat

[4]: Nemyslím, si, že bych srovnávala, spíše bych si myslela, že ten první ani neodešel. A navíc bych se asi hodně pletla v oslovování, protože 14 let se už hodně vrylo do duše. Už nyní, když vidíme westíka, tak si říkáme, hele Deny.
Ale zatím není rozhodnuto a rozhodně to nechám na mladých. Syn měl také nápad, abychom si koupili dva sourozence. My jednoho a oni druhého. Navštěvovali by se a strávili by ve své blízkosti celý život. Ale asi bych to každodenně nedala. :-)

7 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 17. května 2018 v 23:35 | Reagovat

Moc hezké vyprávění. :-)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 18. května 2018 v 20:10 | Reagovat

Moc krásný pejsek, nedivím se, že si všechny omotal kolem tlapky. A moc pěkné povídání.:) Jen ty konce jsou takové smutné a dlouho to bolí, vlastně se už nikdy nedá zapomenout.

9 pepa pepa | Sobota v 11:08 | Reagovat

Pepik

10 Intuice Intuice | E-mail | Web | Sobota v 18:41 | Reagovat

Máš krásné vzpomínky a to je dobře. Pejska jsme nikdy neměli. My jsme spíš kočičkoví. Ale ani kočičku jsem nikdy doma pro sebe neměla, měli ji ti okolo mne a já hlídala. :-)

11 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | Sobota v 19:37 | Reagovat

Hezký příběh, ten pláč při ztrátě milovaného pejska  Obrečela jsem v dětství nejen psa, ale dokonce i ptáčka, který byl  poraněný, já jsem ho chtěla vyléčit, ale uhynul. O  morčeti, pak i koťátku Žofince ani nemusím psát.

12 Iva Iva | E-mail | Web | Neděle v 23:26 | Reagovat

Maruško, Deny byl nádherný. :-D ;-)

13 MarijaKes MarijaKes | Web | Včera v 16:35 | Reagovat

[8]: Ano bolí to dlouho. Nejhorší je, že na našem sídlišti dost často potkáváme stejného pejska a tak zapomenout určitě nemůžeme. Hned mne píchne u srdce a mám chuť toho cizího pejska popadnout a pomuchlat. :-)

14 MarijaKes MarijaKes | Web | Včera v 16:35 | Reagovat

[9]: :D Hezké sméno. Nebo třeba Jožka

15 MarijaKes MarijaKes | Web | Včera v 16:40 | Reagovat

[10]: my jsme také nikdy neměli zvířátko a když mi bylo 10, tak jsme se stěhovali z Horšovského Týna na Moravu a od jednoho kamaráda jsme dostali koťáko na rozloučenou. Bylo to takové třaslavé neduživé kotě, ale my jsme se nadchli právě tím, jak bylo křehounké. Stěhovali jsme se velkým stěhovacím vozem a v kabině měl řidič vzadu místa i pro nás. Jenže mi jsme v noci podřimovali a když jsem se vzbudila, kotě v krabici nebylo. Koukám, že ho má řidič na klíně. Schoulilo se u něho a podřimovalo také. :-) Nejprve jsme bydleli v podnájmu u jedné paní na vesnici než se postavil panelák s naším bytem. Paní domácí si špatně spočítala kuřata a svedla to na naši Lízinku. Prý je ona zadávila. I když na vesnici pobíhají kočiny bez ohledu na ploty. Táta Lízinku odvezl nějakým známým. To bylo také moc smutné, i když ona nezemřela. Na paní domácí jsem se tenkrát moc zlobila.

16 MarijaKes MarijaKes | Web | Včera v 16:43 | Reagovat

[11]: I můj syn kdysi v práci při noční službě našel ptáčka, dal ho do krabice a donesl mu vodu, ale ptáček do rána stejně umřel. Také mi to bylo líto, když nám to vyprávěl.

17 MarijaKes MarijaKes | Web | Včera v 16:43 | Reagovat

[12]: Byl. :-)

18 Intuice Intuice | E-mail | Web | Včera v 17:14 | Reagovat

[15]: To fakt mrzelo. My, když jsme stěhovali našeho Macíka s maminkou z domku do paneláku v našem městě, tak musel jet trolejbusem, vlakem a autobusem do nového místa. Ráno v 7 hod dostal injekci na spaní, aby před stěhováky neutekl, ale on se sám stěhoval těmito prostředky až do 16 hod, ale to už injekce nepůsobila. Víš, jak mu bylo, zvířeti zvyklému 10 let na svobodu a ten den od rána v přepravce? A pak vlastně dojel do nového bytu, který neznal. Asi hodně těžké pro něj. Ale maminka ho má dodnes, je mu 18 let. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama