Satisfakce

3. září 2017 v 9:24 | MarijaKes |  Střípky ze života
I já jsem byla v pubertě a byla jsem drsňák. Měla jsem přísného, leč spravedlivého otce, to by dnešní děti koukaly. Možná proto jsem se uměla prát za práva druhých, trestat příkoří konané na jiných, zvláště pak na mém bratrovi. Byl, a stále je, o necelé dva roky mladší a já klidně zmlátila kluka ze základky Krásno, když si dovoloval na bratra na naší mateřské půdě, tedy ve škole Křižná, kam chodili tenkrát Krásňáci na obědy.

Já sama jsem se moc bránit neuměla. Naučila jsem se to trochu později až jako matka. Tam už jsem se asi chovala jako samice bránící mláďata. Můj obličej hyzdily brýle se silnými skly už od dvou let a to mne zasouvalo v kolektivech někam do pozadí. Tedy ve školce si na nějakou nepřízeň nepamatuju. Posměchem a všelijakými nadávkami jsem trpěla asi tak od 12 let. Do té doby jsem žila v Čechách a pak přechodně jeden a půl roku ve vesnici Kunovice, kde snad proti obrýleným nic neměli. Vše začalo až ve městě. Že by ty městské děti byly jiné? Spíš asi za to mohla ta puberta. Každý se chtěl pochlubit a zviditelnit něčím chlapáckým, dospěláckým a to bude zřejmě nadřazenost ke slabším. A těmi slabšími jsou většinou ti s nějakým hendikepem. Na škole jsem tedy tíhla spíše ke kamarádkám stejně postiženým. Byly jsme tři ve třídě a pokřikovali na nás brejlatá skoba. Ale už jsem nebyla sama, už to bylo lepší.

To už jsem byla v osmičce, když jsem poprvé ucítila mocnou sílu satisfakce. To je úžasný pocit, který člověka očistí, osvobodí z pout. Šla jsem na oběd sama a procházela dlouhou spojovací chodbou mezi pavilony, když jsem je potkala. Dvě krásky s nevymáchanou hubou. Jedna pronesla odpornou nadávku hodnotící mé brýle a obě se lámaly smíchy. Moje pravačka byla rychlejší než mé myšlenky. Ubalila jsem jí do té rozchechtané tváře takovou facku, že moji dlaň i s prsty měla vytetovanou na tváři hezky dlouho. Měla ji tam jako důkaz, když na mne do jídelny vlítla soudružka učitelka s hlavou rozježenou a obličejem staženým vzteky. Spustila na mne silou, které se nedalo odporovat. A ta hnusná holka stála vedle ní s obličejem vyzařujícím další posměch. Nerozbrečela jsem se. S klidem, kterým mne posílil smysl pro spravedlnost jsem pronesla magickou větu: "Myslím si, že holka v sedmé třídě už by mohla vědět, že já nemohu za to, že mám tak slabý zrak, že musím nosit brýle....." Nestačila jsem doříct celou svou obhajobu. Pravačka soudružky učitelky byla rovněž rychlejší než její myšlenky. A to pokoření, které ta holka musela zažít....než byla za rameno odtažena z jídelny, musela se mi omluvit.

A já si posunula brýle na nose a měla jsem hlavu v oblacích. Tak na vás, vy spratci. I když se událost rychle roznesla po škole, nemístným poznámkám se naše brejlatá skoba stejně nevyhnula, ale už jsme je snášely s nadhledem. Nebylo zrovna jednoduché projít hloučkem kluků okupujícím o přestávkách vchod do pavilonu, ze kterého jsme museli všichni ven. Jednou jsem ale uslyšela: "Ahoj." a moje bojovnost přesvědčená o nové taktice jizlivosti a posměšnosti , odpověděla co nejdrsněji. "Čau vole!!!" A měla je všechny na háku.

I po letech mě bolí, když už nemůžu vzít svá slova zpátky. Ten kluk se zamiloval do brejlaté holky a před všema chtěl upřímně navázat kontakt. Nevěděla jsem to, nepoznala jsem to, nevšímala jsem si té bandy a neviděla, že někdo z nich může být jiný. Až mi školní tamtamy otevřely oči, bylo už pozdě. Ponížila jsem ho před všemi........A ponížení je horší než nějaká nadávka......






 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 3. září 2017 v 12:19 | Reagovat

Maruško, mě se na fotkách s brýlemi líbíš. :-)
Děti dovedou být zlé, škodolibé.
Mě se zase smály kvůli tloušťce. Nebyla jsem moc silná, ale přece jen nějaké kilo navíc bylo. ;-)  :-D

2 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 3. září 2017 v 13:12 | Reagovat

[1]: Děkuji Jarmilko. Také si pamatuju na jednu spolužačku, které se smáli i na střední škole pro její postavu. Nepokřikovali na ní, ale bylo mi jí líto, když byla zkoušená u tabule. Zvláště kluci zadržovali smích a stále se štengrovali, kdo lépe Alču zhodnotí. Kdybys je viděla dneska po letech. Každý s sebou nosí pěkné banděro a plešku.....a z Alči je moc pěkná žena. :-)

3 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 3. září 2017 v 13:52 | Reagovat

[2]: Maruško na každého jednou dojde - i na posměváčky. :-D
Už si to tolik nepamatuju, ale asi jsem se nijak netrápila. Rozhodně jsem to neřešila odmítáním jídla jako dnešní dívky.
Jen u babičky o prázdninám to byl boj. :D  Neustále mě vykrmovala a mě pak dalo práci celý školní rok váhu snížit.

4 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 3. září 2017 v 19:05 | Reagovat

[3]: Babičky už jsou takové. já děti ale nenutím, když nechtějí jíst, ale manžel se rozčiluje, že za jeho mladých let se muselo všechno dojídat a o jídlo se málem prali. A nejmladší vnučka se mě ptala, proč dědeček pořád říká, co bylo kdysi za mlada? :D

5 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 3. září 2017 v 19:41 | Reagovat

[4]: Maruško, nevím, jak Ty, ale moje babička zažila dvě světové války. Nevím, jestli měla hlad, ale určitě nouzi. Byla zvyklá, že co se uvaří, to se sní. A vykrmené dítě (pro ni) vypadalo rozhodně líp, než když mu koukala žebra.
Já ji chápu, ale vadilo mi to.
Měla jsem o prázdninách pohybu víc než dost, ale stejně jsem přibrala. Ve škole se spíš pořád sedělo, pohybu bylo málo. Vlastně  jen tělocvik. Ale chodila jsem sportovat a lítala venku celé odpoledne. Jenže vykrmující babička zůstala do října na chalupě. Tak mě nikdo nehonil do jídla. Ve školní jídelně, co si budeme povídat. Nic moc. Babička vařila jednoduchá jídla, ale velmi chutná. To jsem pak asi snědla víc, než jsem měla. Její lívance s borůvkovomalinovou pěnou. Jé! To jsem měla pěnu až za ušima. :D Nebo úplně stačily vařené brambory polité sádlem a sypané pažitkou. O tom se mi někdy zdá ještě dnes. :D
Líbí se mi dotaz vnučky - za mlada. :-) Ještě neví, co to je. ;-)  :-D

6 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 4. září 2017 v 14:46 | Reagovat

[5]:Právě ta jednoduchá jídla mi také chutnají. občas něco udělám na večeři. hezky sis zavzpomínala na babičku. Na ovocnou pěnu vzpomíná i manžel. A borůvky už jsem hezky dlouho neviděla. lesy se tu kácejí a mizí jak borůvčí, tak podhoubí. A moje kanadská borůvka měla nasazené květy, ani moc nepomrzla, měla pěkné i plody, ale ty nakonec vyschly, i když jsem zalévala. A nebo jich hodně také sezobali kosi. Příště musím po opylení keříky zabalit do průsvitné textilie. :-)

7 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 4. září 2017 v 15:01 | Reagovat

[6]: Kanadské borůvky také pěstujeme. Na koláč jsou z nouze dobré, ale lesním se nevyrovnají.
Tady v lese jsou, chodila jsem na ně, ale je to daleko a vysoko. Teď už bych to nezvládla.
S babičkou jsme na ně v Jizerkách chodily. Někdy je babička zavařovala nebo mi pomáhala vydělat na nové boty. Na babičku vzpomínám skoro denně, moc mi chybí. :-(
Na borůvky můžeš dát i síť, ale kosáci úrodu zlikvidují i přes ni. Měli jsme kdysi takto potaženou áronii, ale ptáci dokázali bobulky sklidit i přes ni.
Za přístavkem nám roste černý bez. Těšila jsem se, že si udělám šťávu nebo likér. Jednoho rána jsem se nestačila divit, jak rychle špačci sklidili bezinky (byly sotva zralé).
Jsou to potvůrky nenasytné. ;-)  :-D

8 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 4. září 2017 v 17:41 | Reagovat

Arónii jsem měla v plánu jednou sklidit, ale zatím jsem dělala pořádek s okurkama, když jsem slyšela stále nějaký šustot. ohlédnu se a větvičky arónie se kývaly na všechny strany. Nechala jsem okurky okurkama a utíkala pro kyblík. Stromek máme malý, nemusím nikam lézt, ale je pěkně rozložený a sbírání mne bavilo. Kosi mě pozorovali a neměli šanci. Kdybych tam ten den nebyla, oberou všechny kuličky. ;-) Na třešni míval táta strašáka, asi ho budeme muset obnovit. ;-)

9 Libby Libby | E-mail | Web | 5. září 2017 v 14:34 | Reagovat

Chodily jsme do stejné školy, ale už to nebylo Krásno, ale Leninova, teď je to zase Masarykova :-D Taky jsme v šesté třídě chodily na obědy na Křižnou, to jsem nenáviděla, ale pak už jsme měli novou krásnou jídelnu :-D Když jsme začali chodit na měšťanku, tak jme byli všichni středem pozornosti, panelákové děcka se nám vesnickým posmívali za všechno, časem se to naštěstí srovnalo, ale začátky byla kruté [:tired:] Líbíš se mi jako malá s radionkou a brýle Ti sluší :-)

10 MarijaKes MarijaKes | Web | 6. září 2017 v 2:15 | Reagovat

[9]: Já jsem chodila právě na Křižnou, i když jsem měla Leninku blíž. Máš pravdu byla to Leninka, už mi to vypadlo z hlavy. Je pravda, že městské děti jsou jiné než děti z vesnice. Mamka to poznala jako učitelka na vlastní kůži. Jo ty rádionky jsou super a pamatuju si ještě na huberťáky. Teda pamatuju....to ani ne, ale na fotkách jsme v nich jako ti chudáci z filmů pro pamětníky. :D

11 Libby Libby | E-mail | Web | 6. září 2017 v 6:52 | Reagovat

[10]: Ha ha hubertus měl brácha a já nosila válenky po mamce, ale byly krásné zdobené, tenkrát jsem je nechtěla, ale dnes by stály majlant :-D

12 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 6. září 2017 v 9:22 | Reagovat

No jo, kdybys je měla nové, tak by se ti líbily, ale po mamce, to je pro dítě skoro potupa. ;-) Jo však já to znám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama