Sedum let smůly

8. ledna 2017 v 6:00 | MarijaKes |  Poezie

Sedm let smůly prve
chtělo se mi pod kůži vrýt
se slzou v barvě krve
donutit mé srdce hnít.
Snad nesmět se dívat do tvých očí
kde jiskřičky smíchu se zračí
jen tápat s křečovitým šklebem
pro nejž je pohrdání chlebem.
Po růžích šlapat,bránit se trnům
že rudou bolest pouští žilou
s hrůzou se dívat ke svým zítřkům
nechat se unášet osudovou smůlou?
Směju se tobě prohnaný osude
marně se snažíš názor svůj mi nutit
třeba si ruce rozpíchám do krve
s lidmi se budu smát a k růži tulit.
Rozbíjej klidně zrcadla
stále se budu smát
smůlu jsem za krk popadla
nebudu se jí přece bát.

(Z vlastní tvorby 2007)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | E-mail | Web | 8. ledna 2017 v 18:29 | Reagovat

To jsi měla nějakou depresi, že, Majko?!
Báseň je pěkná, ale smutná. :-(  
Důležité je, že se nenecháš osudem zdeptat, konec vyznívá optimisticky :-)
I fotka se mi moc líbí. :-)

2 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 9. ledna 2017 v 2:47 | Reagovat

to je nádherné

3 MarijaKes MarijaKes | Web | 9. ledna 2017 v 11:01 | Reagovat

je to tak i v životě. Hned se něco zhroutí, hlavně, že se člověk dokáže vzpamatovat. :-)

4 MarijaKes MarijaKes | Web | 9. ledna 2017 v 11:02 | Reagovat

[2]: Děkuji. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama