Tajný deník královny Kunhuty

21. června 2016 v 11:09 | MarijaKes |  Přečetla jsem
Kniha Anny Březinové Tajný deník královny Kunhuty je zajímavá i tím, že se v ní prolínají dva děje. Nejen příběh královny Kunhuty, ale i popis skutečnosti, jak se autorka dostala k rukopisu, který je údajně psán rukou královny Kunhuty.

Úryvky

"Poslechni, vzpomínáš si, jak jsi mi v Dubrovníku vykládal o deníku královny Kunhuty?"
"Ach, ten zapomenutý rukopis ze 13. století. Ale třeba ho královna Kunhuta ani nepsala…," odpověděl opatrně. Zdálo se mi, že se mu do tohoto tématu příliš nechce. Předchozí úsměv mu nějak zamrznul na rtech a připadalo mi, že honem očima cosi hledal za oknem na ulici. Dělala jsem, jako bych si změny v jeho náladě vůbec nevšimla, a plácla jsem jen tak:
"Já vím, nejspíše ho diktovala písaři. A ty prý jsi ho měl v ruce…"
"Jenom jeho pozdější opis. Třeba je to falzum…"

*****

"Ach, děvče nešťastné, moc mluvíš, když bys měla mlčet. No, budiž," Albert si hluboce povzdechl a zamyšleně dodal: "Dobrá, zatelefonuji opatu Uhligovi. Rukopis je ale v latině, tu jsi jistě studovala…"
Bez mrknutí oka jsem přikývla, proč bych musela Maixnerovi hned věšet na nos, jak je to s mými skutečnými znalostmi. "Raději mi řekni, kde leží ten klášter."
"Cesta je trochu složitější. Jak už jsem předeslal, nachází se v dost odlehlých místech přímo pod vrcholky štýrských Alp." A Albert mi začal vysvětlovat, jak se k mnichům premonstrátům dostanu. Popsal mi to sice dost podrobně, jenže já netušila, jak ve skutečnosti obtížné bude hledání kláštera a bloudění po úzkých horských silničkách. Navíc mi nikdo nedokázal poradit. Připadalo mi, jako by všichni přede mnou klášter tajili. Nanejvýš někdo slyšel o klášterním pivu, ale vůbec netušil, kde ho vlastně vaří. Teprve když jsem po třech dnech uprostřed hlubokých lesů uviděla jasně červenou barokní báni klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, v duchu jsem zavýskla a navzdory na silnici číhajícím serpentinám šlápla na plynový pedál vypůjčené škodovky. Za půl hodiny už jsem stála před opatem Uhligem, jak jsem popsala v samém úvodu mého vypravování.
"Doktor Maixner se za vás velice přimlouval," zabručel mnich, co vypadal jako obyčejný venkovský strejda. Všimla jsem si, že má chytré oči. Znovu si mě nedůvěřivě prohlédl od hlavy až k patě, až jsem zapochybovala, zda se někdo, kdo složil slib doživotní cudnosti, smí na ženu a k tomu ještě mladou a podle tvrzení mnohých hezkou takhle dívat. Ale budiž. Když to přinese žádoucí výsledek, ať se dívá, jak je libo. Neměla jsem ani hluboký výstřih, ani hříšně krátkou minisukni, nýbrž rolák a rifle.
"Vy chcete psát nějaký článek do novin?"
"Jen proboha to ne!" začala jsem se bránit.
"Neberte boží jméno do úst nadarmo," zamračil se ještě více Uhlig. "Alespoň ne přede mnou," honem dodal a v očích mu přitom trochu pobaveně zajiskřilo. "Prý se chcete inspirovat k románu? Chystáte prý něco jako Jméno růže."
Usmála jsem se: "Až tak vysoko nemířím. K Umbertu Ecovi mám daleko."
"Dobrá," poznamenal literárně vzdělaný opat smířlivě. "Nebýt doktora Maixnera, poslal jsem vás ke všem čertům.

*****

"Vzácných rukopisů se kvůli možnému riziku poškození nemůžeme dotýkat holou rukou," připomněl mi. Pak ukázal na vlhkoměr a teploměr na zdi a dodal: "Samozřejmě dbáme na stálou vlhkost a teplotu. Rukopisům vyhovuje stabilní teplota kolem 10 stupňů Celsiovy stupnice a nízká vlhkost vzduchu."
Zatím vytáhl z krabice zažloutlé pergamenové listy popsané hranatým gotickým písmem. Na začátku každé ze stránek byla pečlivě vykreslena a červeně dozdobena iniciála.
"Tak tohle je rukopis deníku královny Kunhuty," řekl do ticha takřka posvátně otec Dismas. "Originál vám samozřejmě nepůjčíme. Při vší úctě k vašemu vzdělání, byste ho asi ani nedokázala přečíst. Ale půjčíme vám jeho mnohem pozdější opis. Souhlasíte?"
Co mi zbývalo? Samozřejmě jsem vřele souhlasila. Mnich opatrně uložil rukopis zpátky do krabice, slavnostní představení skončilo, a z vedlejší krabice vyzvedl svazek listů papíru pospaných drobnou latinkou. Teď už odložil rukavice a se svazkem v ruce mne vyvedl ze sklepení pod knihovnou. Samozřejmě za sebou pečlivě zhasl světlo a zamkl bytelné dveře.

*****

Strávila jsem v tom odlehlém premonstrátském klášteře ve Štýrsku asi týden, večer co večer se vracela přes pryskyřicí vonící a trochu tajemný les do hotelu a v noci se mi zdálo o královně Kunhutě. Potkávala jsem Přemysla Otakara II., Bruna ze Schauneburku, Boreše z Riesenburku, Milotu z Dědic, Rudolfa Habsburského, Záviše z Falkenštejna i mladičkého Václava II. Po týdnu jsem se rozloučila s Dismasem Hubertem i opatem Uhligem, poděkovala jim a rozjela se, nikoliv do Vídně, té jsem se vyhnula s tím, že Albertovi poděkuji někdy jindy, ale do Čech na Šumavu, kde jsem na jedné chalupě nedaleko Volar pokračovala v psaní.



1.

Svatý bože, odpusť mi! Jezu Kriste, odpusť mi! Jsem nádoba hříchu, svádím muže k černým myšlenkám, má krása, mé tělo jsou nástrojem samotného ďábla. Však ne nadarmo psal svatý otec Clemens Alexandrijský, že každá žena by se měla zardít při myšlence, že je žena. Ach, proč jen mi byl ctnostný život odepřen, proč jsem se raději neuchýlila do kláštera ke zbožnému rozjímaní? Musela jsem žít s muži, po jejich boku zažívat hvězdnou slávu i osudné pády a nyní mne za to nepochybně čeká dlouhé utrpení v očistci. Ale upřímně řečeno, byť to může někomu znít jako rouhání, kaji se, avšak ničeho nelituji. Osud či boží vůle mne pozvedly na královský trůn a ve chvílích mé největší pýchy svrhly do kamenných sklepení, poznala jsem nejskvělejší muže, hrdiny i zrádce, a jednala s nimi jako rovná s rovnými, ačkoliv svatý apoštol Pavel tvrdil, že žena nemá mít moc nad mužem, ale má být jemu podřízena, jako jsou děti podřízeny otci, poddaní svému králi a kněží biskupovi a papeži. Já, Kunhuta, vnučka uherského krále Bély, jsem se nikdy s ženskou podřízeností nesmířila. I v tom spočívá můj strašný hřích. Nyní prosím Boha o odpuštění a modlím se, aby se mi dostalo nebeské milosti a věčné blaženosti. Já, nebohá kajícnice Kunhuta, já, kdysi pyšná česká královna, já, smilnice neřestná, hříšnice nešťastná. Ale cožpak mohu svých skutků litovat, když jsem se na rozdíl od mnoha jiných žen mohla vznášet na perutích lásky a poznat všechny závratné slasti života? Že jsem se přitom propadala do těžkých hříchů? Ale cožpak by Bůh ve své všemohoucnosti stvořil tyto tělesné radosti, kdyby nám, smrtelníkům, zároveň měly být odepřeny? Na to ani ctihodný otec biskup pražský Tobiáš z Bechyně nezná odpověď. A přece mne tolikrát varoval. Před čím? Před osidly ďábla, které viděl v každém hnutí srdce, v každém hnutí citu.
Než se někdo rozhodne mne soudit, měl by si přečíst, co jsem diktovala svému věrnému písaři, mistru Bohuslavovi, v průběhu let mého života. Nechť se seznámí s tím, co jsem prožívala, a pak ať rozhoduje, mám-li být zatracena. Nuže, zde je moje svědectví diktované tak upřímně, jak jen to bylo možné. Bůh vás opatruj a provázej!

*****

Přiznám se, že střídání kapitol dvou příběhů mne trochu rušilo. Současnost a histrorie v jednom. Raději bych si přečetla příběhy každý zvlášť, ale i přesto se mi kniha líbila, zaujala mne.





 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | E-mail | Web | 21. června 2016 v 11:49 | Reagovat

Zítra jdu do knihovny, Majko, tohle vypadá na hodně zajímavé čtení. :-)

2 Iva Iva | Web | 22. června 2016 v 16:55 | Reagovat

Maruško, určitě se po ní v knihovně podívám, nalákala jsi mně. :-D

3 Van Van | Web | 5. září 2016 v 22:37 | Reagovat

To vypadá moc dobře, ale dávat odkaz na poslední stránku, to je spoiler jak hrom! :-D

4 MarijaKes MarijaKes | 6. září 2016 v 8:59 | Reagovat

[3]: Ten závěr v této knize není vlastně rozuzlením. Spíš by se dalo říci že je to jakýsi doslov.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama