Hrob trinácté panny

21. června 2015 v 9:11 | MarijaKes |  Přečetla jsem
Napětí, záhady, překvapivé zvraty a netušené rozuzlení.


Před pár dny jsem přečetla českou detektivku s nádechem hororu. Autorka Naďa Horáková čtenáře umí pěkně napínat. Já jsem knihu přečetla za jeden den a doporučuji ji i ostatním. Dověděla jsem se, že kniha je vítězným titulem 3. ročníku soutěže pro autory původní české detektivky O poklad byzantského kupce. Byla vydána i ve zvukové podobě.




Lada Nevrtalová přijíždí do malé moravské vesnice, aby převzala jako dědictví starou vilu po své pratetě Anně. Dům stojící na samotě za vesnicí je však velmi nevhodné obydlí pro mladou dívku, zvláště když v jeho blízkosti leží opuštěný hřbitov opředený podivnou historií. Lada se brzy přesvědčí o tom, že pověry mají na vesnici stále pevné kořeny a že na nich opravdu může něco být. Velmi podivné, téměř hororové události, které se kolem Lady dějí, vyústí ve vraždu a zdá se, že v ohrožení života je i ona sama. Ovšem najdou se hned tři mužní ochránci, kteří by jí rádi poskytli pomocnou ruku. Lada se ocitá před zásadní životní otázkou, komu věnuje svou důvěru.


Úryvek

Den první, pondělí
Táhlý kopec, do něhož stoupala rovná široká silnice, připomněl Ladě dětství. Bylo jí pět, když poprvé uviděla tento kopec, tehdy jí však připadal obrovský, daleko větší než nyní. Pamatovala si, že ve vesnici, do níž za chvíli vjede, až pokoří kopec, strávila několik dní. Pak sem už nikdy nepřijela.
Když se ptala matky, kdy že opět pojede k tetičce Anně na prázdniny, odpověděla, že až bude mít teta čas. Patrně teta Anna čas nikdy neměla, a tak Lada nikdy další pozvání neobdržela.
Vesnice byla velká. Z vrcholu kopce ji obhlédla celou, jak vějířovitě ovíjí okresní silnici. Malebná vrchovina s dlouhými teplými jižními svahy lákala odnepaměti lidi, aby se tady usadili. Na každém kroku si tu prý podávaly ruce pravěk, protohistorie i raný středověk. Stačilo jen kopnout do půdy a srdce archeologa se tetelilo, prastará tajemství povstávala z hlubin země.
Lada projela vesnicí a zastavila na jejím okraji, u cedule oznamující, že právě opouští Mlhavu. Rozhlédla se. Asi sto padesát metrů daleko uviděla odbočku z hlavní silnice. Rozjela se a po oněch sto padesáti metrech odbočila vlevo. Poznala tu cestu dlážděnou kočičími hlavami a lemovanou hustými křovinami, která se po dalších několika desítkách metrů ztrácela v lese.
Polesí, vítala ji další cedule u další odbočky vlevo. Neznámý sprejer však oficiální nápis přestříkal červenou barvou na U BOSORKY. Vjela na vyasfaltovanou cestu vedoucí k domu, který se nacházel v parku sousedícím s lesem. Po dalších sto metrech byla konečně u cíle své cesty. Vila Polesí. Velký jednopatrový dům obklopený listnatými stromy s mohutnými kmeny. Věděla, že mají více než sto let, stejně jako ten dům. Plot areálu tvořily pouze husté keře, ovšem místy již vyklučené, takže mezi nimi bylo vidět i na silnici z kočičích hlav.
To bylo všechno, čeho si zatím stačila všimnout. Neměla čas se rozhlížet. JUDr. Bašta právě vystoupil ze svého bavoráku zaparkovaného na cestě před domem a v ruce držel drahou koženou aktovku. Ona sama tedy postavila svůj vůz na trávník vedle nějaké zděné kůlny, asi dvacet metrů od jeho vozu.
"Slečna Lada Nevrtalová?" ujišťoval se doktor Bašta okamžitě, jakmile vystoupila.
Bylo mu něco přes padesát, krátké šedivé vlasy a hladce oholená svěží tvář mu dodávaly na serióznosti a drahý oblek na důležitosti.
"Ano," přikývla.
"Dobrý den," provedl doktor Bašta mírnou úklonu.
"Dobrý," podala mu ruku.
"Bašta," představil se, i když to bylo zcela zbytečné. Kdo jiný by tady na ni čekal. A navíc ten hlas znala velmi dobře z telefonu.
Doktor Bašta vytáhl z aktovky svazek listin v průhledném plastovém obalu.
"Tady máte všechny dokumenty. Až je prostudujete, zavolejte mi a já se tu zase zastavím."
"Děkuju," vzala rozpačitě složku.
"Máte tam i číslo na realitní kancelář, pokud si to s prodejem nerozmyslíte. Můžete se sama informovat na podmínky."
"Dík," kývla. "Ale nerozmyslím. Z Liberce je sem daleko."
Doktor Bašta pokrčil rameny, že jeho se to netýká.
"Psa vám přivede můj syn," dodal.
"Jakého psa?"
"Vlčák, jmenuje se Jozífek."
"A co já s ním?" zeptala se podezřívavě.
"Patřil paní Selucké," vysvětloval doktor Bašta. "Vzal jsem ho k nám, dokud ho nepřevezmete vy."
"Ale já psa…" ohradila se.
"Je součástí dědictví," upozornil ji. "Máte to v těch dokumentech. Musíte se o něho postarat, to je podmínka paní Selucké."
"Já…" rozhodila Lada bezradně rukama.
"A tady se vám bude hodit. To víte, je to samota. Tady byste se pomoci nedovolala."
"Nestrašte!" vyhrkla.
"No, jen že se tu budete s Jozífkem cítit líp," řekl a začal lovit v tašce. "Tady máte klíče od domu. Měla byste pořádně vyvětrat. To víte, víc než měsíc…"
Lada přijala klíče.
"Až papíry prostudujete, zavolejte mi, jestli to dědictví přijmete," připomněl doktor Bašta a vyhrnul si rukáv letního saka a mrkl na hodinky. Na čele měl přímo napsáno, jak je jeho čas drahý. Lada totiž přijela o čtvrt hodiny později, než měli domluveno. "Dědictví musíte přijmout jako celek, nebo ho jako celek odmítnout. Termín vyřízení dědictví u notáře je stanoven na poslední týden v srpnu. To víte, jsou dovolené. Ale pak už bude všechno vaše i oficiálně, ovšem pokud splníte tetiny podmínky."
Lada chápavě přikývla, i když jí byla procesní stránka vyřízení pozůstalosti naprosto španělskou vesnicí.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | E-mail | Web | 21. června 2015 v 11:23 | Reagovat

Ty mě nenecháš vydechnout, Maruško! ???
Teď zrovna čtu "Vykladačku smrti", jsem asi v polovině a knížka se mi moc líbí.
Tahle vypadá taky zajímavě, tím spíš, že je od české autorky.
Bude další v pořadí, pokud ji v knihovně mají.
Díky za tip. :-)

2 MarijaKes MarijaKes | Web | 21. června 2015 v 14:30 | Reagovat

Hani, však tu na tebe knížka počká. Já se stále nemohu dočkat těch Žítkovských bohyní. jsem ráda, že se ti Vykladačka smrti líbí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama