Na cestě

Úterý v 12:44 | MarijaKes |  Fotím na TT
Fotku na téma týdne "Na cestě" jsem sice odeslala na poslední chvíli, ale článek jsem nestihla napsat. Nevadí, tak dodatečně.

Cesty a cestičky miluju, zvláště mám ráda, když se klikatí a ztrácejí někde v dálce.


Tato je soutěžní
a jako bonus do článku přidám tak trochu aktuálnější fotku, tedy vzhledem k ročnímu období.


I podzimní cestičky jsou kouzelné



 

Vánoce mého dětství

3. prosince 2018 v 21:03 | MarijaKes |  Střípky ze života
Vánoce už pro mne neznamenají to, co kdysi. Byly jiné, když jsem byla dítě, byly jiné, když jsem měla děti a jsou jiné, když mám vnuky. No i doba je jiná. Je uspěchanější.
V myšlenkách se nyní nevrátím do doby, kdy jsme stáli ve frontách na banány, kakao a podobné, tenkrát rize vánoční sortiment. Vrátím se ještě hlouběji. Do doby, kdy já jsem se těšila na dárky. Kdy já jsem měla rozzářené oči u stromečku.

Vzpomínám, ale vůbec si nepamatuju, jaké dárky jsem dostávala. Určitě oblečení a nějakou tu hračku, často knížku. Ale nejvíc mi zůstalo v paměti to všechno dění kolem vánoc. Když mi bylo 6 let, rodiče mne přihlásili do hudební školy na klavír. Pianino jsme měli doma, protože maminka vyučovala kromě matematiky a zeměpisu také zpěv. A zpívat to ona uměla. Maminka hrála kromě klavíru i na housle. Proto i mladšího brášku v 6 letech rodiče zapsali do hudební školy na tento nástroj. A v té době se u nás začaly konat adventní koncerty.

Když říkám, že koncerty, tak doslova. Já u klavíru, maminka s bratrem housle a já s otcem k tomu ještě zpěv. Celý ten adventní čas jsme určitě lezli všem sousedům a kolemjdoucím na nervy, když jsme pořád dokola trénovali vánoční koledy. Bydleli jsme tenkrát v Horšovském Týně, v Tejně, jak se tam říká, přímo na náměstí. Trénovali jsme každé odpoledne. Museli jsme vše vypilovat a sehrát se dokonale, abychom před naším stromečkem vzdali hold celým Vánocům.

Všichni, kdo museli poslouchat naše snažení se těšili na Štědrý den. Už věděli, že koncertem několika koled před stromečkem konečně vše utichne a nastanou klidné Vánoce. Vzpomínám, jak jsem měla trému u večeře. Jak jsem se bála, že tu slavnostní chvíli pokazím nějakou chybou. Chtěla jsem být dokonalá. A my jsme byli dokonalí. byli jsme sehraní, byli jsme šťastní...vnímám dodneš vůni prskavek a vůbec nevím, co jsem měla pod stromečkem, ale byla jsem šťastná.

Naše adventní každodenní koncertování se odehrávalo i po přestěhování na Moravu, do paneláku. Tam bylo publika ještě více. V paneláku se to všechno naše hraní a zpívání neslo k širší veřejnosti. Jen já, toho času puberťák, jsem nechápala, proč musíme pořád cvičit, když už to cvičíme tolik let. Všechno jsem utla a možná zkazila, když jsem odmítla ze sebe dělat debila, protože jsem se stycděla před klukama z okolí.

Nevíte, proč mi to všechno najednou nějak chybí? Možná by stačilo, kdybych mohla mamince a tátovi poděkovat, alespoň jim zapálím svíčku a pustím si koledy z magneťáku.

Touto malou vzpomínkou jsem reagovala na výzvu jedné maminky.



Všem krásný Advent přeji.

Přírůstek do rodiny

14. listopadu 2018 v 20:04 | MarijaKes |  Střípky ze života
Starší syn zrekonstruoval byt, zařídil novým nábytkem a nechtěl ani slyšet o pořízení pejska. Moc dobře si pamatoval všelijaké lumpárny a škody způsobené prvním pejskem, kterých se ten dopouštěl z mladické nerozvážnosti. Westík Deny odešel po skoro 15 letech života na obláček a zůstalo po něm prázdné místo. Ne v srdcích, to ne, ale hlavně vnuk Lukáš cítil, jak mu pejsek chybí. Dost dlouho trvalo, než se syn nechal obměkčit a jeli si pro nového pejska až na Slovensko. Cesta to byla prý docela svízelná, protože se vydali až pozdě odpoledne do oblasti, kde jak by se řeklo:" Chcípl pes" nebo "Lišky dávají dobrou noc". Venku se stmívá rychle a cesta prý byla jako z hororu. Úzká silnička bez označení krajnice. Měla jsem docela strach, ale nakonec vše dobře dopadlo. Asi ve 20 hodin volala snacha, že už jedou zpět a na klíně jí podřimuje malý bílý uzlíček.


Ten bílý uzlíček se narodil 15. září, přesně na výročí svatby našich mladých. Má tedy pár týdnů a jmenuje se Deny toho jména II. A nyní se všichni střídáme, bdíme nad jeho spánkem, radíme mu, káráme ho.....A PRÝ ani náhodou nesmí na gauč ani na postel, jak to bylo nakonec dovoleno Denymu I.

První den Denulka spal málo, i když bylo vidět, že je unavený. Často se budil a musel šmejdit, také kňoural, možná hledal maminku nebo jiné pejsky. Druhý den už poznal svoje nové bydliště, jeho pachy i zvuky a dokonce potkal první kamarádku a díky všem těm novým zážitkům spal více. Je čiperný a učenlivý. Jen musíme být důslední. Zatím nemůže být sám a i proto jsou moje aktivity na cestovatelském blogu zabržděné. Mám o čem psát, ale.....

Mezi fotkami je i pejsek mé vnučky. Deny II. se s Fidem ještě nezná a nevím, jak ho Fido přijme. Bydlí od sebe dost daleko, ale třeba se jednou setkají.

Také ještě jezdíme občas na zahradu zazimpovávat a krmit kočičky. V obci, kde máme zahrádku se nyní objevily cedulky se žádostí o informace o ztraceném koťátku Bertíkovi. Na fotkách se Bertík velmi podobá koťátku sousedů, které jsem dlouho neviděla. Možná tedy, že kotě někomu darovali a nebylo to ono utopené, co našla jiná sousedka v sudu s dešťovkou.





Další články


Kam dál

Reklama